Motto: "Jsem absolutní vůle." (Friedrich Nietzsche)

Když se probudil, ještě spala. Posadil se na okraj postele a pozoroval ji. Bože, jak je mladá, až dětsky mladá! Nebo - vlastně není až tak mladá... Nikdy se nedokázal rozhodnout, zda žena, se kterou spí, je mladá, či ne, zda je krásná, nebo ošklivá, chytrá, nebo hloupá. V podstatě mu na tom nezáleželo. Vždy věděl jen jedno: za žádnou cenu se nesmí zamilovat. Měl z toho snad větší strach než ze smrti. Miloval ženy, miloval, jak myslí, jak se umějí ptát a na rozdíl od mužů odvážně trvají na odpovědích. Na druhou stranu to nemohl vystát, bál se, že když někomu vydá sám sebe, přijde o duši. Jako primitivní národy, které se bojí fotoaparátu. Rád proto zkoušel ženy ovládnout, přizpůsobit sobě samému, udělat z nich jen vlastní odraz v zrcadle.

Vstal, odešel do kuchyně, postavil na kávu a zahleděl se na plakát vedle zrcadla: rozkošnicky se na něm protahovala nahá rokoková kráska Maxe Švabinského. Zamyslel se: Má rád ženy hubené, nebo spíš při těle? Kosti, nebo obliny? Nevěděl, samozřejmě ho to nepřekvapilo. Věděl už bezmála třicet let, že neví.

Naplnil šálek ze třetiny irskou whisky a dolil horkou kávou. Zapálil si cigaretu. Zavonělo to. Myslel při tom na to, že ženy nemají rády pachy a stopy jiných žen, i když dobře vědí, že v mužově životě jiné ženy jsou. Občas měl pocit, jako by byl unavená pokojská, která den za dnem obnovuje pořádek v dávno mrtvém pokoji velkého zapomenutého hotelu.

Nahlédl do ložnice. Dívka stále spala a jemně při tom chrčela, jako starý budík. Proč se vlastně takhle honí, proč se konečně nepoddá tomu, co stejně jednou přijde? Vždyť je to pořád stejné, a navíc může být časem k smíchu. Staří muži přece jsou občas ženám k smíchu... Hleděl na dívku, nebo spíš skrz dívku, a náhle uviděl na její tváři a krku tisíce drobných vrásek, peřinu zápasící s gigantickými polštáři tuku a uslyšel ječivý, řezavý hlas.

Otřásl se. Musí být silný, v tomhle zápase nesmí za žádnou cenu prohrát. Teď ještě ne, ještě má přece tolik času! V kuchyni potichu povytáhl šuplík a vrátil se do ložnice se sekyrou.

***

Když dopíjel kávu, konečně mu to došlo: ta hlava na tácu, která ho při snídani zavřenýma očima pozorovala, připomíná přece Jana Křtitele.

Anebo spíš Křtitelku..., usmál se pro sebe a sáhl po novinách...

Autor článku: Jakub Krč
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí